Navzdory času - Drama, s názvem...

„Ty jsi ale vážně pitomec, Jamesi,“ vykřikl Remus téměř v slzách a zběhl do koupelny, kde za sebou hlučně zabouchl dveře.
Draco tam stál jako solný sloup. On to přece ví, ale jak se má zachovat?
„Vlkodlak,“ pronesl Sirius s hraným úsměvem. „To byl dobrý vtip, Jimmy, jak tě to napadlo?“ otočil se Sirius na Jamese a dál se přitom pobaveně usmíval, přestože jeho oči zůstávaly vážné.
„Jo, ani nevím, jak jsem na to přišel,“ přistoupil James na Siriovu hru a také se pousmál.
„Co?“ Petr se tvářil naprosto nechápavě a Sirius se po něm okamžitě hodil výstražným pohledem. „Jo ten vtip s tím vlkodlakem, ten byl opravdu… ehm… vtipný,“ pokračoval Petr v rozehrané komedii, přičemž zoufale pokukoval po obou kamarádech
„Nechte toho,“ vyzval je Draco přidušeně, když konečně přemohl ostych.
Jenže oni tři ho nejspíš nevnímali. Pokračovali dál v nesmyslném rozhovoru, kterým chtěli zachránit situaci.
„Kluci, já to vím,“ řekl poněkud zřetelněji a podíval se po všech třech.
„Cože?“ nechápal Sirius a Draco své tvrzení zopakoval, ale už nečekal na jejich rekci a přešel ke dveřím koupelny.
„Remusi?“ oslovil kamaráda za dveřmi, ale ten mu zřejmě odmítal odpovědět. „Reme, já už to vím dlouho,“ vysvětloval dál zavřených dveřím. „Zjistil jsem to hned na začátku roku,“ vymýšlel si dál. Samozřejmě to věděl ze své doby, ze srazů Smrtijedů, kde to vždycky pohrdavě připomínal Voldemort. Sám by to byl asi nikdy nepoznal.
Na Remuse to však zřejmě zapůsobilo a těžké dveře povolily. Draco od nich odstoupil a za okamžik už stanul Remusovi tváří v tvář. Lupin nic neřekl, jenom se podíval Dracovi zpříma do očí a vzápětí přešel ke své posteli, kde se strnule posadil. Draco se také odebral ke svému lůžku.
„T-takže ty to víš?“ pokračoval James šokovaně a už se neusmíval. Draco přikývl a přál si, aby už byl pryč z téhle strašné atmosféry, která na všech pěti ležela jako tíživý plášť.
„Bylo mi jasné, že to asi přede mnou tajíte, takže jsem mlčel, ale nemusíte mít strach,“ pustil se do improvizovaného vyprávění. „Není to očividné, já jen měl jednoho vlkodlaka v rodině, takže jsem to poznal.“ Tím příbuzným vlkodlakem myslel samozřejmě Fenrira Šedohřbeta, který žádným způsobem s rodinou Malfoyových pokrevně spojen nebyl, ale Draco tímto tvrzením rád strašil Zmijozelské spolužáky. Vzpomínal si, že tím jednou pohrozil i tomu nemožnému prodejci z obchodu Borgina a Burkese v Obrtlé ulici.
Draco zmlkl, ale nikdo další se neměl k nějaké další mluvě. Všichni zírali do země nebo z okna v tiché melancholii.
„Co se tak tváříš, Remusi?“ otázal se Draco Lupina s drobným úsměvem.
„Jak bych se měl asi tvářit?“ odpověděl pomalu, přičemž se zvláštním zaujetím zkoumal své ruce. „Přijdu o jednoho přítele, kterého jsem začínal mít docela rád, tak mě to mrzí, to je všechno,“ pokračoval dál pohřebním tónem.
„Teď nechápu tvou myšlenku,“ svraštil obočí Draco a dál si Remuse prohlížel.
„Přestaň dělat hloupého, je mi jasné, že se mnou už nebudeš chtít spát v jedné místnosti a rozhodně se mnou přestaneš třeba i jen mluvit,“ rozhovořil se Remus podrážděně, ale z jeho hlasu byl pořád cítit podtón ublížení a smutku. „Ale vyčítat ti to nebudu,“ dodal potichu.
„Myslel jsem si, Reme, že máš teda o mně lepší mínění,“ zahrál si Draco na uraženého, ale vzápětí se pobaveně rozesmál. „To si myslíš, že se s tebou kvůli takové kravině přestanu bavit? Připadám ti snad jako nějaký podrazák?“
Remus překvapeně zvedl hlavu, a když si v Dracově tváři ověřil pravdivost jeho tvrzení, taky se usmál. „Takže tobě to nevadí?“
„Proč by mělo?“ Draco měl radost z toho, že to konečně všechno prasklo.
„Protože na můj… problém reagovalo už několik lidí zděšeným fůj, takže jsem si tvou reakcí nebyl jist,“ přiznal Remus.
„Ale my jsme věděli, že nejsi hajzl,“ připojil se do konverzace James, který vstal a šel Draca poplácat po zádech.
„Myslím, že to by chtělo pořádně zapít, co říkáte?“ nadhodil Sirius spokojeně.
„Jo, vodou z vodovodu, co?“ podotkl James otráveně.
„Něco mi zbylo ještě od minule,“ řekl Sirius a zatvářil se zamyšleně. Pak se zběsile rozesmál a vytáhl svůj kufr zpod postele. Pořád se smál, když vylovil z útrob svého zavazadla tři lahve ohnivé whisky.
„Siriusi,“ vykřikl Remus a James současně se stejným překvapením. Draco neřekl nic, ale v duchu Siriusovi smekal pomyslným kloboukem. Ohnivou whisky ještě nikdy nepil a byl v celkem dost rozjařené náladě na to, aby to zkusil.
„Máš skleničky?“ zeptal se James a vzápětí namířil svou hůlkou na dveře pokoje a neverbálním zaklínadlem je zamknul. „To aby nás někdo nerušil,“ vysvětlil a přesunul se doprostřed pokoje na koberec, kde se pohodlně uvelebil.
„To pořádáte často takové pitky?“ zeptal se Draco.
„Ani ne, jenom při významných příležitostech,“ řekl Sirius, který hůlkou odzátkoval všechny tři lahve, vykouzlil pět skleniček a přesunul se k Jamesovi na koberec. James všem nalil půl sklenky a sám se napil.
„Já na tohle pití vážně nedám dopustit,“ usmál se blaženě, když překonal počáteční záchvat kašle, který ho přemohl po prvním loku.
„Je to dobrý?“ zeptal se Draco, aniž by si uvědomil, jak trapně to vyzní.
„Neříkej, že jsi to ještě nepil,“ změřil si ho Remus pobaveně.
„Ne,“ přiznal Draco poníženě a vzápětí popadl svou skleničku a pořádně se napil. Měl pocit, jako by mu někdo prolil hrdlo rozžhaveným olovem. „Jak to můžete pít?“ zachroptěl, přičemž se snažil zastavit příval slz, které se mu v důsledku nepříjemného pocitu draly do očí.
„Uvidíš,“ pousmál se James a sám se napil. A Draco to skutečně poznal. Za chvilku to musel zkusit znova. Vždyť to nemůže být tak strašný, když oni do sebe lámou jednu sklenku za sebou. Upil znova, ale pocit nebyl o nic lepší než poprvé, ale přece jen to pil, protože to chtěl zkoušet znovu a znovu. Známky otupělosti se začínaly dostavovat už po první půlhodince.
Jakmile ležela i třetí láhev na zemi opodál prázdná, jazyky Pobertů se až opovážlivě rozvázaly.
„Víš, jakej je to pohled na vlkodlaka?“ povídal Sirius, přičemž se snažil přimět svoje rty, aby slova správně vyslovovaly. „To je šílenej adrenalin.“
„Ale vždyť je strašně nebezpečný, tak jak se k němu můžete přiblížit?“ zeptal se Draco zvědavě.
„To musíš vědět, jak na to,“ řekl James tajemně a podíval se po kamarádech a když žádný z nich nejevil odpor, pokračoval. „Víš, že vlkodlak nikdy není příliš nebezpečný ke zvířatům?“
„Jo, to jsem někde četl, ale jak to souvi -“ zarazil se. „Nechceš snad říct, že… jste…“
„… zvěromágové, jo,“ ušklíbl se Sirius a v očích se mu zablýsklo.
„To jako fakt?“ Draco se ani nesnažil zakrýt svůj údiv. „Jak jste to dokázali?“ Teď už bylo Dracovi jasné, jak Sirius Black celá ta léta utíkal spravedlnosti, a jak pravděpodobně utekl z Azkabanu. Pokud se měnil v blechu, nemohlo to být nikdy zvlášť těžké.
„Kouzlem, jak asi?“ pousmál se James
„Jak?“
„Je to celkem složité zaklínadlo,“ řekl Sirius a pokusil se zamračit, což však vyznělo jako nějaký prapodivný škleb. „Ale co bychom pro toho našeho Náměsíčníka neudělali.“
„Jak to myslíš?“ Draco to všechno naprosto fascinovalo.
„Když vlkodlak nemá při úplňku nějakou kořist,“ ujal se vyprávění Remus, „strašlivě si ubližuje, takže si asi dokážeš představit, jak asi vypadám druhý den. Ale když má kolem sebe někoho -“ mrkl po třech přátelích „-Nejsou moje zranění tak hrozná. Takže od té doby, co jsou kluci zvěromágové, dají se moje proměny přežít daleko snadněji,“ dokončil Remus a zatvářil se nanejvýš šťastně.
„A… “ Draco byl překvapeným bez sebe. „A v co se proměňujete?“
„Já jsem pes, James jelen a Petr se mění v krysu,“ prozradil Sirius a vzápětí tady místo Blacka ležel na zemi opilý černý chundelatý pes. Vypadal trochu jako Smrtonoš.
„Páni,“ vydechl Draco obdivně.
„A víš, co je na tom nejlepší?“ pokračoval Sirius, když se proměnil zpátky.
„Co?“
„Že jsme neregistrovaní a už v tom máme praxi, také ti můžeme pomoc taky se jím stát,“ dokončil hrdě a vzápětí vstal. Svalil se na svou postel a usnul.
„Tak fajn,“ souhlasil Draco, aniž by si uvědomil, co vlastně říká a sám usnul na zemi na koberci. Probudil se někdy hluboko v noci a s velkými obtížemi se přesunul do postele.

oooOooo

Sobotní ráno nebylo pro jeden nebelvírský pokoj vůbec příjemné. První z celé pětice se probral James s příšernou kocovinou. Překvapeně zjistil, že je tři čtvrtě na deset a ihned se pokusil vzbudit kamarády, aby se vůbec dostali na snídani, která v deset hodin mizela ze stolů Velké síně. Přijít pozdě by znamenalo, že by si na první jídlo museli počkat až do půl jedné.
„Do háje, kluci, vzbuďte se,“ volal ze své postele Potter, ale vstát nedokázal, protože měl takový pocit, že by se okamžitě pozvracel, nebo by přinejmenším omdlel.
„Proboha, Jamesi, nekřič, mám hlavu jako střep,“ okřikl svého kamaráda Sirius z polospánku. Remus, který také vypil včerejšího večera dost, snášel následky alkoholu překvapivě dobře. Hbitě vstal z postele a začal se oblékat.
„Tichošlápku, neříkej, že máš kocovinu,“ pronesl posměvačně a zamířil do koupelny, aby provedl ranní hygienu. Siriuse to přinutilo, aby rozlepilo jedno oko.
„Tobě se to mluví, když máš z poloviny vlčí krev,“ odsekl nazlobeně, ale přece jen potácivě vstal.
„Proboha, my jsme snad zabili Draca,“ vyjekl Petr, který už také stál u postele, vyděšeně. Malfoye žádný křik nedokázal probrat.
„Do háje, on se snad včera poprvé opil,“ řekl Sirius starostlivě a zároveň se pobaveně ušklíbl. „Nejdřív si všichni vyčistíme zuby a pak ho teprve probudíme, protože mám takový pocit, že koupelnu zabere na celé dnešní dopoledne.“
„Jo, ten bude objímat mísu až do oběda,“ usmál se James, ale zároveň se zatvářil trochu pobaveně.
A taky, že ano. Jakmile Draco procitl, vystřelil z postele a zabouchl se v koupelně. Pobertové šli na snídani a ještě na něj přes dveře křikli, že mu něco přinesou.
Draco si z včerejší noci nepamatoval ze svého slibu, že se stane zvěromágem ani slovo, ale ostatní překvapivá odhalení svých přátel mu v mysli vyvstávaly dokonale. Takže i přes to, že mu bylo fyzicky naprosto hrozně, psychika jenom tančila a měl naprosto kladnou náladu.
Sobota byla neobvykle deštivá, a tak mohl Draco strávit celý den natažený na pohovce ve společenské místnosti, aniž by to vyvolávalo nějaké podezření ostatních spolužáků. Už od rána visel na nástěnce připíchnutý lístek s oznámením, že na sobotu příští týden je naplánován výlet do Prasinek a Pobertové ani nepomysleli na to, že by tuto jedinečnou příležitost nevyužili k perfektnímu rande. James se tradičně pokusil uhnat Lily Evansovou, ale čekalo ho…
„Ne Pottere, je mi líto, jestli nejsi schopný se na to zeptat, aniž by ti byla svědkem celá společenská místnost, tak tě nehodlám brát na vědomí,“ odsekla mu na jeho pozvánku, kterou zakřičel na vzdálenost asi sedmi stop.
„Ah, sorry, Evansová,“ omluvil se pobaveně a hbitě vyskočil z pohovky, kde seděl Dracovi u nohou. Zastavil se u stolu, kde Lily s kamarádkami seděla a opět na sebe upoutal pozornost. „Takže by to mělo vypadat nějak takhle?“ zeptal se jen tak do vzduchu a vzápětí se z celé jeho osobnosti vytratila pýcha. S tím nepřívětivějším a nejmilejší úsměvem, který dokázal vykouzlit, přešel k Elizabeth, která ho už od jeho příchodu pozorovala. Lily překvapeně zvedla hlavu a také ho sledovala.
„Elizabeth,“ začal James hlasem bez známky ironie. „Jen mě tak napadlo, jestli bys mě nechtěla poctít svou společností při návštěvě Prasinek příští týden. Myslel jsem si, že by to mohlo být příjemné.“
Pod dojmem legrace přistoupila Elizabeth na jeho hru. „Samozřejmě,“ přisvědčila, „ráda s tebou půjdu.“
James se usmál a s blýsknutím v očích se podíval na Lily, kterou jeho galantní chování naprosto vyvedlo z míry.
„Kdybych se zeptal takhle, tak bys se mnou šla?“
„Jo, nejspíš bych šla,“ usmála se na něj přívětivě.
„Hm… to je škoda, protože už jdu s Elizabeth, viď?“ mrkl na překvapenou blondýnku. „Měj se, Liz. Nazdar, Evansová,“ řekl a s hrdostí odcházel.
Posadil se zase na pohovku a pozoroval dychtivé obličeje přátel, kteří si přáli, aby jim vypověděl, co udělal.
„Tohle jsi jí řekl?“ zeptal se Remus zděšeně, když jim James celou událost zkráceně převyprávěl.
„Jo, měli jste vidět, jak koukala, ale zasloužila si to za to věčné odmítání,“ řekl James a založil si ruce na prsou.
„Takže jdeš s Elizabeth?“ pokračoval Draco ve štafetě vyptávání. Téhle otázce se neubránil, protože se mu v těle rozhořel malý plamínek žárlivosti. On sám si vlastně v duchu plánoval, že Elizabeth pozve, až k tomu dostane příležitost.
„Jo, pokud to tady panu Cassanovovi nevadí,“ obrátil se na Siriuse, který se zatvářil odmítavě.
„Proč by mělo?“ zeptal se Sirius, kterého to skoro až pohoršilo. „Já jdu s Phoebe.“
„Kdo je Phoebe?“ zeptal se James se zájmem.
„Jedna docela obyčejná slečna, která moji společnost na rozdíl od někoho jiného -“ bleskl šedivýma očima směrem ke stolu, kde seděla Lily „- ocení.“
Ano, Phoebe byla docela obyčejná dívka, jak mohl James a ostatní poznat v sobotu, kdy se výlet konal. Veškeré studentstvo se sešlo na nádvoří a Phoebe Siriuse okamžitě vyhledala. Měla asi tak sto pětasedmdesát centimetrů a i ostatní její proporce vypovídaly o tom, že by se na soutěžích krásy nejspíš neztratila. Vlasy se sice podobaly barvě ředěné čokolády, ale poprsí, dmoucí se pod těsnou džínovou bundou, vyvolávalo všeobecný údiv.
„Tak my jdeme,“ oznámil jim Sirius a při pohledu na svou půvabnou partnerku se zašklebil. Elizabeth se objevila hned, jak se za Siriem zavřel dav a James s ní také odkráčel.
„Ty jdeš sám?“ zeptal se Draco Petra, který stál vedle něj. Remus zůstal na pokoji, protože večer byl úplněk.
„Ne, s jednou holkou z Havraspáru,“ přiznal Petr a celý zrůžověl.
„Tak to přeju štěstí,“ usmál se na něho Draco a vydal se do masy lidí hledat Amandu. Ke konci týdne začínal být už docela zoufalý z toho, že by měl jít sám. V duchu si totiž kromě Elizabeth myslel ještě na Pansy, ale nenašel odvahu se jí jít zeptat. Z toho důvodu si v pátek odchytil po obědě Amandu, aby se jí zeptal, jestli je ještě Parkinsonová volná. Nebyla, Pansy měla jít s Luciusem Malfoyem, což Draca tak dopálilo, že jen tak z trucu pozval Mandy. Nakonec byl za to i docela rád. Amanda se mu líbila, i když jen fyzicky.
Přešel skoro celé nádvoří, ale spatřil ji až v hloučku zmijozelských.
„Ahoj, Mandy,“ pozdravil ji s koketním úsměvem, ke kterému se musel hodně přemlouvat, přičemž se významně podíval po Pansy, která stále hned vedle. „Čau, Pansy,“ usmál se na ni mile, ale z hlasu mu čišela ironie.
„Nazdar,“ odsekla mu s nic neříkajícím úsměvem a namyšleně odkráčela z Malfoyem po boku.
„Tak pojď,“ vyzval svou partnerku a oba nastoupili do jednoho z kočárů, které je dopravili do vesničky, protože začínalo nepříjemně poprchávat.

oooOooo

„Jo, taky mi vadí ta rivalita, každý to bere tak, že se nikdo z Nebelvíru se nemůže ani přátelit se Zmijozelákem,“ navázala Amanda na téma, které Draco před chvilkou nakousl.
Seděli u tří košťat, kde to vypadalo úplně jinak, než si Draco pamatoval ze své doby. Lokál vyhlížel více staromódně a kolem stolů hbitě pobíhala mladičká madame Rosmetra s tácem, na kterém roznášela pití. Během jejich cesty kočárem se rozpršelo úplně, což nebylo na Spojené království na podzim nic neobvyklého, ale mnoha studentům to jaksi zkazilo vyhlídky.
Avšak Dracovi to nevadilo, nevěděl, kam by Mandy vzal a tak nadšeně uvítal její návrh s tím, že si sednou ke třem košťatům. Zabrali si jeden stůl hned u zamlženého okna, objednali máslový ležák a pokoušeli se udržet spád rozhovoru, což nebylo ani pro jednoho vůbec složité. Bylo to téměř poprvé, co si takhle pořádně povídali a oba překvapilo, že jsou, jak se říká, na jedné vlně.
„Nechápu, jak to vlastně vzniklo, vždyť jsou si Zmijozel s Nebelvírem v mnoha ohledech naprosto podobný,“ usoudil Draco.
„Například?“
„Třeba v tom, že obě ty koleje mají předurčeno, že budu středem pozornosti, obě jsou na vrcholu, i když na opačném,“ pokračoval v úvaze. „Podle mě ta nesnášelivost pramení z žárlivosti, když jsem byl ještě ve Zmi… chci teda říct, že v Americe jsem patřil do koleje, která byla podobná Zmijozelu –“
„A myslíš, že je lepší Zmijozel, samozřejmě míním tu obdobu na tvé předchozí škole, a nebo Nebelvír?“ zeptala se ho s potměšilým úsměvem.
„Já –“ ale zarazil se. Chtěl dát jasnou odpověď, ale když o tom tak přemýšlel, vlastně nevěděl. „Já nevím, možná… se ty koleje moc neliší, jenom, že tady v Nebelvíru mám přátele, myslím jako opravdové přátele. Připadá ti, že ti někdo ze Zmijzelu rozumí? Je tam někdo, komu bys svěřila i tajemství?“ Přeformuloval otázku, aby nemusel jednoznačně odpovídat.
„Myslím, že možná, ale ne asi tak, jak bych si přála,“ připustila. „V tom máš pravdu, není to tak důvěrné.“
„A právě o to mi jde,“ poznamenal Draco. Na okamžik oba zmlkli a jen upíjeli lahodného nápoje.
Venku mezitím přestalo pršet a oba usoudili, že by bylo příhodné se jít projít ven. Atmosféra v lokálu Tří košťat začínala být už poměrně tíživá. Na cestičkách mezi jednotlivými krámky se loužím vyhýbaly hloučky spolužáků, a tak Pansy a Draco zamířili směrem ke Chroptící chýši, kde ovšem už někdo stál, nějaký pár, jak Draco stačil zaregistrovat, než se dvojice přestala líbat a otočila se k nim čelem. Byl to Malfoy a Pansy a Draco se v jediné setině sekundy rozhodl pro okamžitý protiútok na Pansyny city. V mžiku měl ruku kolem Mandiných boku a v příštím okamžiku už ji vášnivě líbal. Amandě to očividně nevadilo a i tu naléhavost, s jakou se vpíjel do jejích rtů, opětovala.
Tahle scéna, kterou Draco celou jenom hrál, však neměla takový účinek, jaký by si byl přál. Pansy se jenom ušklíbla, popadla Malfoye za ruku a odtáhla ho pryč. Jakmile zmizeli, Draco se od Mandy odtrhl. Zběsile oddechoval a Amanda se na něho zářivě usmívala. Teď to vlastně už měla skoro v kapse a navíc – úžasně líbal.
Výlet se pomalu chýlil ke konci a od onoho incidentu s mírným projevem citů se Amanda držela Draca za ruku, nic nenamítal, ale nepřišel si zrovna ve své kůži.

oooOooo

„Tak co, Remusi, měl ses tady dobře?“ vyzvídal James, když se tři příchozí Pobertové a Draco shromáždili kolem Remuse, který seděl ve své posteli a vyhlížel jako v den své smrti.
„Hm… na to, co se bude dít večer je mi ještě docela fajn,“ poznamenal pohřebním tónem a pokusil se o úsměv.
„Tady jsem ti přinesl nějakou čokoládu,“ ujal se slova Draco a hodil Lupinovi na přikrývku několik cukrovinek.
„Já bych teda radši steak,“ řekl a s hladovým výrazem si prohlédl své kamarády, přičemž Petr se uchechtl. „Ale díky, zítra se bude hodit.“
„Já jsem naprosto unavenej,“ prohlásil Draco a natáhl se na svou postel.
„Jo to se ti nedivim, když ses celé dopoledne muckal s tou Zmijozelačkou,“ ušklíbl se James.
„Vždyť tě málem zabila! Já se ti teda divím,“ řekl Sirius pohoršeně, ale Draco neměl sílu reagovat. „Ale na tom nesejde, ale s tou únavou si nevymýšlej, dneska jdeš s námi.“
„Kam?“ otázal se Draco a James najednou.
„Kam asi? Dneska je úplněk, ne? Jestli se chce Draco stát zvěromágem, měl by vědět, do čeho jde,“ vysvětlil Sirius.
„Tak to ne!“ řekl Remus přísně. „To si na triko nevezmu. Víš, co bych mu mohl udělat, Siriusi. S tím nesouhlasím!“ zamítl to.
„Tak fajn, fajn,“ rezignoval Sirius, ale k večeru, když se už Remus vypravil na svůj měsíční pochod do Chroptící chýše přispěchal spolu s Jamesem za Dracem. V ruce držel neviditelný plášť.
„Hele, Draco, Remus s tím sice nesouhlasí, ale měl bys vážně vědět, do čeho jdeš,“ promlouval k němu tentokrát James a Sirius jen souhlasně přikyvoval. „Když o tobě nebude vědět, tak budeš pod tímhle neviditelným pláštěm v bezpečí.“
Draco měl sto chutí to odmítnout, ale cosi v jeho hrdé povaze mu v tom zabránilo. Nechtěl vypadat jako zbabělec. I přes to, že byl šíleně unavený, tak se zvedl, vklouzl pod plášť a potichu se vydal za Sirsem a Jamesem z pokoje.
Na školních pozemcích vládlo chladné šero a vzduch byl prosycený čerstvým deštěm, který dosud ležel na trávě. Draco zmateně klopýtal za svými dvěma průvodci, a když zamířili k Vrbě mlátičce, zastavil se úplně.
„Sakra, kluci, kam to jdeme?“ vyzvídal šeptem, ale ti dva si ho buď nevšímali, nebo ho neslyšeli.
„Petře?“ zavolal Sirius polohlasem, když se všichni tři zastavili na hranici území, kam už šílený strom nemohl zasáhnout. Z otvoru u kořenů stromů vykoukla Petrova slámově žlutá tučná hlava a Červíček jediným pohybem, kdy stiskl suk na kmeni, strom znehybnil. Sirius s James rychle pospíchali k Petrovi a Draco je jen neochotně následoval. Proklouzli do díry a dál pokračovali vlhkou chodbou někam hlouběji do pozemí. Netrvalo však dlouho a cesta začala zase stoupat, až stanuli před úzkými schody.
Zbylí tři Pobertové znalecky vystoupili vzhůru a Dracova averze vůči téhle výpravě ještě vzrostla, když vyšel nahoru za nimi a spatřil celou tu křehkou pevnost, kde se nyní nacházeli. Pozorně si prohlédl zatlučená okna a rozdrásané dřevěné zdi a dostal ještě větší strach. Pak jakoby tu celou bláznivou scenérii dokreslila útlá postavička, ležící stočená uprostřed pokoje v šílených křečích.
„Do háje,“ naříkal Remus tiše. Sirius překonal soucitný výraz, který se mu dral na tvář a dal znamení přátelům, aby se proměnili. V tu samou chvíli to začalo. Škvírami mezi prkny na zdech začaly do místnosti pronikat stříbrné měsíční paprsky a Remusova agónie dospěla na vrchol. Místností se ozvalo husí kůži nahánějící zavrčení a Draco se smrtelným strachem sledoval Remuse, jehož hlava se začínala prodlužovat a stejně tak se natahovalo i jeho tělo. Celá obrovská postava podobná nějakému mutantovi z jiných světů se nahrbila a z hladké kůže jí vyrazily chomáče chlupů. Na dlouhých zakroucených prstech narostly drápy ostré jako břitva a se stále sílícím vrčením bylo jasné, že je celá vlkodlakova proměna dokončena.
Zvíře se vzepjalo na zadní, zaklonilo hlavu a dlouze táhle zavylo, pak nabralo vzduch do širokých nozder a pomalým pohybem, při kterém tuhla krev v žilách, otočil svou ohyzdnou hlavu směrem ke dveřím, kde stál Draco, přikrčený pod pláštěm. Kouzelná moc oblečku však jakoby nefungovala, vlkodlak se podíval Draco přímo do očí a Draco v tu chvíli věděl, že je s ním amen. Nedokázal se však pohnout. Vlkodlak pomalu přešlapoval, ale pak začal strategicky přistupovat k Dracovi a jeho vrčení už se podobalo lomozu bagru. Zvíře se připravovalo ke skoku, ale v poslední sekundě, kdy Dracovi probíhal hlavou celý jeho život, skočil mezi ně chundelatý, medvědu podobný pes.
Strhla se bitva na život a na smrt, přičemž James ani Petr nemohli nijak zareagovat, protože by je rozzuřený vlkodlak roztrhal na kusy. Teď to bylo jenom mezi psem a polovlkem. Ale i přes svou velikost nemohl Sirius náporu běsnící bestie stačit.
Draco však na žádné pobízení nečekal, bylo mu jasné, že tohle je jediná možnost, jak si zachránit krk. Rychle odklopil víko vedoucí do chodby a prosmýkl se po schodech dolů. Zběsile utíkal po kluzké podlaze plné mrtvých myší, a jakmile se dostal na povrch, nasál do hlavy ledový vzduch, který ho nepříjemně bodal do plic, ale to mu bylo absolutně jedno.
Zapomněl však stiskem suku znehybnit strom a už skoro za hranicí její moci, mu vrba nejdelším šlahounem podrazila nohy. Draco neobratně dopadl na břicho do mokré trávy, z nosu se mu okamžitě začala řinout teplá krev a z očí slzy bolesti. Nedbal však na nic a začal se z posledních sil plazit po zemi z dosahu Mlátivé vrby. Neviditelný plášť měl stále ještě na sobě, ale v té chvíli, kdy ležel na zemi, ho ze sebe stáhl a zastrčil ho pod mikinu, aby ho neztratil. Namáhavě se postavil na nohy, ale v tu samou chvíli ho na zem znovu málem porazilo táhlé bolestné kňučení, které se linulo širokým okolím, jako pohřební melodie.
Draco už by se byl rozběhl zpět k otvoru u kmene vrby, ale včas si uvědomil, že by ho kouzelná dřevina nejspíš rozcupovala. Mohl jenom čekat. Připadal si jako, kdyby ho přejel parní válec – bolela ho každá kůstka v těle, na obličeji a mikině už mu zasychala krev a kalhoty měl celé špinavé od hlíny. Ruce rozedřené do krve si zastrčil do kapes zvonových džínů a nehnul se z místa.
Za okamžik, který mu připadal jako věčnost, se z tajné chodby u vrby ztěžka dostal James, přičemž s Petrem mezi sebou táhli nějakého člověka. Draco marně domníval, že je to Remus, ale jakmile přišli blíž, s úděsem zjistil, že je Sirius, kterého přes všudypřítomnou krev nebylo ani poznat. Přes tvář se mu táhl dlouhatánský šrám a z jeho oblečení toho moc nezbylo. Ze všech odhalených míst se mu řinula krev a jednu ruku měl nepřirozeně zkroucenou.
„Draco, pojď nám, krucinál, pomoct!“ křikla na Malfoye James a po tvářích mu tekly slzy zoufalství.